INSECT ARK - Raw Blood Singing
Dana Schechter (SWANS) a Tim Wyskida (KHANATE) stvořili pod hlavičkou INSECT ARK další neortodoxní dílo ponořené v drone, sludge a noise rocku. Sugestivní dílo, ale je těžké se v té bažině neutopit.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Ačkoliv by si recenzent měl zachovat jistý odstup a nadhled, tak v případě UNSANE podobného stavu nemohu dosáhnout ani kdybych se snažil sebevíce a, na rovinu, já se přemáhat vůbec nechci. Myslím, že každý má nějaké ty „své“ kapely, které jednoduše učarují a jsou nekriticky hýčkány už jenom kvůli tomu, že jsou.
V téměř pětadvacetileté historii je „Wreck“, mající opět jak jinak než výmluvný obal, sedmou řadovou deskou. Trojice Spencer, Curran, Signorelli spolu funguje už osmnáct roků a i letos znovu transformuje stinné stránky lidské existence do charakteristických noiserockových hudebních vizí a to znovu způsobem, jenž představuje klystýr na frustrace, deprese a splín. Jinými slovy, poslech newyorského tria zůstává i nadále bolestivý a očistný zároveň.
Již předchozí vynikající album „Visqueen” znamenalo jistý druh zvolnění tolik příznačného a nezaměnitelného nervního a nepříliš komplikovaného rock-coreového ladění tria. V tomto směru se více méně ubírá i současné desatero. Již první řízný políček „Rat“ jasně deklaruje, že nebude scházet dominující a hodně podladěná Curranova basa, nemocně vazbící Spencerova oprýskaná šestistrunka, jeho zběsilý vokální průchod a hutná gradační kapacita Signorelliho bicí artilerie. Druhá skladba „Decay“, až s bluesovým nádechem, znamená právě ono avizované utažení kohoutků vybíjených pocitů zmaru. Na stejném tempu jsou tyto navíc umocňovány foukací harmonikou hned v dalším úzkostlivém žalozpěvu „No Chance“. Sklíčenost je všudypřítomná a neuniknete hlavně díky tomu, že zde cítíte vycházet obrovskou drtící energii a zápal pro šíření podobného druhu návykové kakofonie.
Čtveřice kompozic „Pigeon“ s klasicky perfektně provazbeným houpavým rifem, „Metropolis“ s intenzivně nespoutanými rytmickými hrátkami, „Ghost“ s totálním sebedestrukčním pohnutkem a konečně „Roach“, kombinující tyto tři uvedená poznávací znamení, jsou typickými produkty Američanů, které vás odvážou natolik, že smyslů ztraceni nemáte zábran naskočit na bublající páru rukou mosh-pitu nebo si někde blízko, bez pocitu studu, běsivě projíždět air-guitar a přitom protáčet hlavičkou dle poslední edice příručky headbangingu.
„Wreck“ je však především nejen velmi šikovně naaranžován tak, aby nepovolil ze své naléhavosti a napětí, ale, na poměry tria, za ta léta vůbec nejrozmanitěji skladatelsky ošetřen, a to i přes očekávanou přítomnost dříve slyšených postupů. Největším důkazem je sludge valivá, pomalu rozvíjená, přes šest minut trvající baladická rána z milosti „Stuck“. Rádiové ambice sice mít může mít pouze malé, ale ve zdejším konceptu zvládá svojí roli nadmíru zdařile. Zajímavým zpestřením je na poslední pozici nervní soustavu značně popuzující předělávka „Ha Ha Ha“ od sanfranciských punkáčů FLIPPER.
UNSANE a „Wreck“.
Jsou opět volným pádem se vším všudy.
Injekcí adrenalinu do blbých nálad.
Bolestí a vzpruhou zároveň.
„Wreck“ je volný pád se vším všudy, injekce adrenalinu do blbých nálad.
9 / 10
Dave Curran
- basa, zpěv
Chris Spencer
- kytara, zpěv
Vincent Signorelli
- bicí
1. Rat
2. Decay
3. No Chance
4. Pigeon
5. Metropolis
6. Ghost
7. Don't
8. Stuck
9. Roach
10. Ha Ha Ha
Wreck (2012)
Visqueen (2007)
Blood Run (2005)
Lambhouse (2003)
Occupational Hazard (1998)
Scattered, Smothered And Covered (1995)
Total Destruction (1994)
Peel Sessions EP (1993)
Singles, 89-92 (1992)
Unsane (1991)
Vydáno: 2012
Vydavatel: Alternative Tentacles
Stopáž: 41:04
Produkce: UNSANE & Andrew Schneider
-bez slovního hodnocení-
Dana Schechter (SWANS) a Tim Wyskida (KHANATE) stvořili pod hlavičkou INSECT ARK další neortodoxní dílo ponořené v drone, sludge a noise rocku. Sugestivní dílo, ale je těžké se v té bažině neutopit.
Odporně chutná lahůdka ukuchtěná z nekompromisně kvalitních surovin. Je to "jen" svérázný old school death metal anebo moderní verze extrémních forem metalové muziky? Možná oboje,ale rozhodně unikátní záležitost pro hledače v okrajových hudebních sférách.
Velkolepé, mnohovrstevnaté a produkčně velkorysé dílo. Jiné ani po minulém albu být nemohlo. Pro někoho možná i trochu za hranou kýče, ale když Jón Aldará se velmi dobře poslouchá, ať působí kde chce. Není to na první poslech, ale i po něm už spokojenost.
Deska, která po skvělém singlu ("Break My Lying Tongue") nakonec nedokázala tuto laťku udržet po celou hrací dobu. Silnější skladby se míchají s těmi "vatoidními" a jako celek nahrávka uplyne a příliš emocí nevzbudí. Model VOLA se asi opravdu vyčerpává.
Zásadní kapela mého dospívání a také kapela, kterou jsem 20 let ignoroval přišla s deskou odkazující k tomu nejlepšímu z její historie. Zároveň ovšem ani neevokuje pocit opakování se. "Disintegration" je jen jeden, ale tohle rozjímání mě prostě baví.
16 minut šťavnatého technického thrashingu a dva covery od kapely, která má řemeslo v paži. Je v tom ta patřičná lehkost, drive i finesa, které člověk od téhle žánrové generace automaticky čeká. Jako drobný příkrm v čase thrashového hladu obstojně zasytí!
Trochu rozpačitý počin po čtyřech letech od minulého alba "The Fallen Crimson". Nedotažené, možná zbytečně stručné album stojí na pouhých náznacích síly, kterou skupina v minulosti disponovala. Ale hezké momenty s typickým rukopisem se najdou, to zase jo.